Člověk si myslel, že v určitém věku bude mít věci srovnaný. Přitom máme ve dvaceti jen iluze, po dvacítce smutek a pocit, že nám ujíždí vlak, a reálně není co udělat, aby se dal doběhnout. Pokud cesta existuje, pak je schovaná v oparu mentolových rothmansek, který smrdí a ničí tělo, ale proč ho zachovávat, do rakve stejně přijde zdrancovaný. Smáli jsme se lidem, kteří utíkali a neviděli cesty a přitom se od jisté doby ztrácí po lesních cestičkách každá jasná, rozpíjí se a mizí se přivřením očí. S mrknutím, sedíme ve svých koutcích a čekáme pochopení, lásku a porozumění a dostává se stejných ran, jaké jsme působili zpět. Divíme se, že to bolí a přitom dostáváme pocit, že jsou oprávněné a že kolik zasadíš, měl bys sklidit dvojnásobek. V nejasných textech, které píšeme se ztrácí zbytky racia a rozpouští se jako cukr, který do kávy nepatří, protože hořkost prosycuje rána jasným poselstvím. Všechno co píšu je spontánní a nečtu to po sobě zpět, jen píšu náhodnou změť slov, která jako padající meteory přesycují papír nic neříkající myšlenkou, kterou si odůvodňuji a přitom dobře vím, že neexistuje. Něco jako nekontrolovatelný proud řeky, který nemá smysl zastavovat, jediné co udělá je, že možná trochu opláchne popáleniny včerejšího večera.
Člověk si myslel, že když mu bude ke třiceti bude lépe vědět, že někam směřuje, nebo alespoň bude mít pocit, že ví kam. Věk je jenom číslo, které straší, co vše je potřeba dokázat, co vše člověk musí zažít, aby se mohl považovat za úspěšného. Stejně zbyde jen mrtvola v krabici, která zhnije, několik brouků se na ní přiživí, několik červů ji rozežere a veškerá snaha a existence je ta tam. Jaký má smysl se o něco snažit, když jsme stejně ohraničeni časem a prostorem, který nám někdo bez svolení vezme, jaký má smysl se snažit běžet, když nám na paty dupe čas, který se neptá proč nebo kdy. Není to hereze, není to zvažování konce, není to smutek, není to deprese, je to otázka proč. Každý si byt plníme jinými krámy, tělo cpeme jinými sračkami, každý si jinak předvolujeme způsobem svého konce. Každý čin, co kdy uděláme akorát povede k trochu jinému způsobu odchodu, který bude mít stejný konec. Dřevěnou krabici a na sobě ty nejlepší šaty. Kytky, hudba, hostina.
Komentáře
Okomentovat